LogoPodblanický podzim

A ZNOVU PODBLANICKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL!
Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.


Hudba je nejvyšším odhalením
veškeré moudrosti a filosofie.
Ludwig van Beethoven

     Pozvání na tradiční poselství hudby – XXXI. Podblanický hudební podzim mne, a věřím, že i vás všechny, kteří je dostáváte, naplňuje jako vždy tichou radostí. Radostí z toho, že o mne i o druhé někdo pečuje a vzkazuje: „Zastavte na chvíli ten nesmyslný úprk, často nevíte odkud, nevíte kam, ale řítíte se dopředu jako smyslů zbaveni!“ Moje výzva pramení z vědomí současného životního stylu společnosti, vyjadřovaného neustálým „to nestíhám“. Vede k tomu, že mnozí lidé žijí pouze ze zdrojů sdělovacích prostředků, a co v nich není sděleno, to pro ně neexistuje. Tak se ze života vytrácí nezbytné hledání a nalézání, které dokládá, že život není jenom k hromadění hmotných statků a k plytké zábavě, ale často k trýzni, ale právě tak k okouzlení a k úžasu, ke kterým vede setkávání s krásou. Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. Právě hudba je takovou krásou, která vás ničím nesvazuje, nic od vás nepožaduje, jen ji pokorně naslouchat a vnímat po svém. „V tomto světě je mnoho nevšímavosti a nesmyslnosti, mnoho předsudků a zaslepenosti. Ale je i spousta jiných hodnot. Dobrých, vroucích, pro které stojí za to žít“ (Arthur Hailey). A tak jen pozorně vidět a slyšet, vnímat a sbírat, pochopit a třídit vede k rozhodnutím a následným činům, ale také k radosti a nabádavému snění. Jen tak je možné najít vnitřní vyrovnání, bez kterého nelze dosáhnout vyrovnání vnějšího. Hudba je k tomu prostředkem nejpříhodnějším. Jak dobře to věděl a vyjádřil Jaroslav Seifert:

    Život už mě dávno naučil,
    že hudba a poezie
    jsou na světě to nejkrásnější,
    co nám život může dát.
    Kromě lásky ovšem.

     V mém vnímání umocňuje působení hudby podzim. Roční období, ve kterém se příroda ukládá po letním excesu pozvolna k odpočinku, kdy hluboká harmonie tizianovských barev prosycuje věci, kdy po dlouhém krásném létu Země odpočívá uklidněna. A také ji umocňuje večer, kdy končí denní shon a jeho čas rozdává uklidňující chvíli, kterou můžeme věnovat svým nejbližším a přátelům – a hudbě. Večer, který překrývá nahotu dne předivem nehmatných stínů, po kterých se pnou naše nejskrytější představy a sny podnícené konejšivými tóny.
     Myslí mi při psaní těchto řádek procházejí vzpomínky na hudební večery třiceti uplynulých barevných podblanických podzimů. Vzpomínky na jejich hudbu, která nás povznášela a které jsme dychtivě naslouchali, která nás sbližovala, probouzela naši sounáležitost a všem nám připomínala, že právě tak, jako se její jednotlivé tóny splétají ve spanilý a líbezný souzvuk, jsou naše mysli a srdce ovlivněny mnohými i současnými prameny, slévajícími se v proud, který usměrňuje naše myšlenky, city a činy.
      Moc hudby ve mně násobí i váš kraj, krajina bohatá, úrodná, příznivého podnebí, slibující pastorální, idylický život, jehož rytmus je spojen s přírodou, ve kterém právě hudba vybízí zastavit se a naslouchat v tichém úžasu.
      Když jsem přemýšlel, jak svoji úvahu zvoucí vás na koncerty letošního Podblanického podzimu umocnit, vybavila se mi stať z knížky Bohumila Hrabala a z ní příslušná sekvence filmu Jiřího Menzela – laskavých Postřižin. Vybavte si spolu se mnou text, který líčí, jak protagonistka, manželka správce pivovaru, vylézá na pivovarský komín:
    „… a já jsem se chytila první kramle, uvolnila jsem ruku a rozvázala zelenou mašličku, která mi poutala vlasy, a rychle jsem ručkovala… v polovičce komína jsem ucítila první nápor proudícího vzduchu, vlasy se mi vzduly, skoro mě předběhly, celá jsem se najednou ocitla v mých rozpuštěných vlasech, které jak hudba kolem mne se rozprostřely…, a pak jako z vody jsem se vytáhla oběma rukama, přehodila nohu na obrubník, zachytila se hromosvodu a vytáhla zvolna, posadila se a vlasy si přehodila přes klín. A najednou se zvedl vítr a vlasy mi vyklouzly z dlaně a ty moje zlaté vlasy vlály zrovna tak, jako loni před prvním jarním dnem… a měla jsem dojem, že jsem bohyně lovu Diana s kopím, tváře mi hořely nadšením a cítila jsem, že kdybych neudělala v tomto městečku než to, že jsem vylezla na tenhle komín, že by toho nebylo moc, ale mohla bych z toho žít několik let, možná i celý život.“
     A tak vám přeji, abyste byli, posílení hudbou, kterou nám nabízí s obdivuhodným zaujetím a úsilím paní Mgr. Věra Dudíková, ochotni a schopni vyšplhat se ve svých myslích a srdcích na lecjaký komín a získat žádoucí výhled a vnímavý nadhled – abyste vždycky znovu ucítili „nápor proudícího vzduchu“ a aby se „hudba kolem vás rozprostřela“. Nepromeškávejte příležitosti uvidět nebo uslyšet něco krásného. Krása, to je podpis Boha!

Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc.